Jarní (ne)očista

Zuzka Ouhrabková | 27. března 2013 | přečtete za 22 minut

S blížícím se jarem se média a blogy zaplňují články o jarní očistě, o potřebě detoxikace, o tom, jak jsme všichni zkažení, porouchaní, zanešení jedy a vůbec. Mám slabost pro obskurnosti a podivné kejkle, které je euroatlantický člověk ochotný zkoušet, a patří k tomu i zvědavost, jaké pro to má asi důvody. A když už mám ten blogýsek, kde se pracuje se střevním obsahem a enzymy a tak nějak se zdravými věcmi, tak mi nedá neublognout právě o očistách.

Ještě než to rozkliknete — ten Freud v úvodním obrázku není náhodou. Byli jste varováni! Jo a bude to dlouhé a rozvleklé.

Letmý úvod do potřebné terminologie

Čím jsem starší, tím s narůstajícím zděšením zjišťuju, že Freud měl vlastně pravdu. Ani ne tak pravdu odborného článku, ale pravdu dobré básně. Je absurdní brát ho doslova a aplikovat plošně na všechny a všechno (a že on sám k tomu měl sklony), ale pokud jeho postřehy budete brát spíše jako inspiraci, uvidíte spoustu pronikavých vhledů do duše člověka euroatlantické kultury. Určitě doporučuju přečíst alespoň Psychopatologii všedního života.

Pro článek o jarním detoxu ovšem potřebuji nejprve nastínit jeho teorii o psychosexuálním vývoji člověka. Protože čím víc jsem toho o nejrůznějších očistách a očistných technikách slyšela, tím jsem přesvědčenější, že to je téma jak vystřižené z psychoanalytické pohovky.

Pro ty, kdo se v tematice orientují jen upozorňuji, že ono nastínění bude zanesené dalšími autory, kteří na Freuda navazovali a mým vlastním ne-pochopením tématu. Přeci jen to píšu pro vlastní blog, ne do odborného věstníku.

Freud přiznal člověku sexualitu už od narození. Ne jako hotovou věc, ale jako základní životní sílu — libido, která se postupně vyvíjí a mění — zejména co se zdrojů uspokojení týče. Hlavní protisíla, která tuto touhu po slasti formuje, je společnost — představovaná rodiči a vychovateli dítěte.

Počáteční stádium je orální fáze a trvá zhruba první rok. Dítě saje mléko (sladké a tučné), cítí se neodděleno od matky, které buď naplňuje jeho čistě sobecké potřeby, anebo kojence nechává frustrovaného až deprivovaného. Pokud se touto fází života propluje bez větších potíží, výsledkem je vybudování základního pocitu důvěry ve svět a druhé lidi. V případě problémů v této fázi života vzniká orální fixace, která posléze formuje závislou osobnost, která bude mít jednak sklony vázat se přehnaně na cizí lidi a také zneužívat návykové látky či činnosti všeho druhu.

Další je anální fáze mezi druhým a třetím rokem dítěte. Zdroj slasti je zde vylučování — přiznejme si, pořádně si ulevit na záchodě je velmi, velmi příjemný pocit. Dítě se setkává s prvními povinnostmi a prvním větším tlakem společnosti — musí se naučit udržovat čistotu a korigovat své chování jinak, než jen na snahu upokojit své tužby.
Zároveň se zde začíná formovat pevně uchopené „Já“ a vědomí odlišnosti od druhých lidí. A uvědomění si, že mohu říct ne — známé období vzdoru. Dítě je chváleno za to, když udělá krásný bobek do nočníku nebo plísněno za pokakání se. Objevuje pocit hanby a hrdosti při znečištění.

Mějte, prosím. na paměti to o té básni a odborném článku, právě tahle část je velmi snadno zpochybnitelná (stačí řešit nácvik čistoty jinak, než jak ho znal papá Freud), ale zároveň je klíčová část pro zbytek článku.

V případě, že tady jde něco špatně, vzniká anální fixace, která posléze vede k anakastickému typu osobnosti. K člověku, který má jako klíčové téma kontrolu, hromadění, stud, pocit nečistoty a podobně. Zároveň je sem kladen původ budoucích sadomasochistických tužeb.

Jen co se člověk naučí chodit na záchod, objeví možnost hrát si s genitáliemi a nastává fáze falická. Hlavním zdrojem slasti je zde masturbace a člověk zjišťuje, že jsou kluci a holky odlišní a Freud do této fáze života klade nutnost vyřešení onoho slavného oidipovského komplexu. Komu se to nepovede, vypěstuje si falickou fixaci a vyroste z něj narcista.

Zhruba s nástupem do školy přichází latentní fáze, kdy se libido utlumuje a člověk se věnuje všemu tomu novému, co musí poznat — i zde je možné ustrnout — stanete se pak upozaděným, nenápadným, asexuálním člověkem.

No a s pubertou přijde počátek fáze genitální, kdy je potřeba se naučit souložit s někým druhým tak, aby oba byli spokojení. Jo a taky se naučit pracovat, protože milovat a pracovat je to, co podle Freuda stačí k plnému a spokojenému životu.

Anakastická kultura

Začalo to patrně s osvícením a první vrchol to mělo právě koncem 19. století — tedy v době Freuda. Víra v to, že rozum může plně kontrolovat svět ve kterém žijeme, že míra úsilí koreluje s mírou úspěchu, že hygiena je základ zdraví. Co je nečisté, je zaostalé a musí být vymýceno světlem pokroku. (No dobrá, v 19. století skutečně byla základní hygiena klíčové téma — viz tragédie doktora Semmelweise, který jen chtěl, aby si doktoři myli ruce. Ale od reklam na sterilní domácnost je to trošku rozdíl).

A byl to právě Freud, který svou prací zhuštěnou do bonmotu „nejsme pány ve svém domě“ poukázal na omezenost vlády vůle a racia. Přidal se tak k velkým bořitelům trůnů Koperníkovi (nejsme středem vesmíru) a Darwinovi (jsme jen další živočichové). A právě tento zdánlivě rouhačský názor o slabosti toho rozumného v nás definitivně potvrdily dvě světové války v rozmezí 20 let.

Ovšem to, že jste vymysleli něco, co sice velmi přiléhavě popisuje realitu, ale vyžaduje významnou dávku sebereflexe, ještě neznamená, že se to stane běžně rozšířenou a přijímanou ideou. Zejména když to nijak nepomáhá zmírnění existenciálních úzkostí a případných psychických zranění z dětství.

A tak se hned v padesátých letech, spolu s poválečným ekonomickým boomem v západním světě, začíná opět vzmáhat důraz na čistotu, dokonalost, na to, že komu se nedaří, ten se dost nesnaží.

Trošku to nabořili koncem 60. let hippies a nástup postmoderny, ale právě impulsy od květinových dětí a míšení s některými myšlenkami dálněvýchodních kultur nakonec daly vzniknout skvělému byznysu „Nového věku“. Je sice potřeba opustit zlé, racionální myšlení, ale tak jako tak je potřeba více a lépe meditovat, dodržovat více či méně absurdní diety, aby člověk očistil své tělo, případně se postupně vzdávat zlé, špinavé tělesnosti a kupovat další knihy, jezdit na další semináře, protože když se člověk neposouvá k osvícenosti, tak se prostě málo snaží a je to jeho vina. A tu je potřeba se kát a očistit. A jsme zase u strýčka Sigmunda. 

A je ošklivou zlomyslností historie, že padesát let po kalifornském létě lásky je právě Kalifornie živnou půdou velkobyznysu s new age proprietami, zemí zaslíbenou pro plastické chirurgy a prodejce dezinfekčních prostředků a myšlenky o Novém věku daly vzniknout efektivnějším marketingovým nástrojům.

O různých jazycích a pseudovědě

Můžete mluvit o čchi nebo o vnuknutí od bytostí z jiných dimenzí. Nebo o vílách a Perunovi nebo o tajemství eucharistie. Nebo můžete mluvit o kinetické energii, krebsově cyklu nebo lafertově křivce. Jen to prosím nemíchejte. Vezměte někdy do hospody fyzika a nechte ho si postěžovat, co dělá lid termínu energie…

Jazyk víry a jazyk vědy je něco naprosto jiného. Stejně jako jazyk kupeckých počtů a jazyk zamilovanosti, jazyk účetní uzávěrky a jazyk sonetu. Vzhledem k tomu, že všechny takovéto „jazyky“ jsou formulovány skrze náš mozek, tak mohou na první pohled vypadat a znít, jako že jde o jednu a tutéž věc, ale ve skutečnosti jsou to naprosto odlišné způsoby uchopování reality, konstruované podle zcela odlišných pravidel a slova, která mohou znít stejně, mají zcela odlišný význam. Komu se nelíbí metafora s jazykem, tak tomu bude říkat diškurs (to se podle prof. PhDr. Rudolf Kohoutka, CSc smí!)

To, že používám různé komunikační nástroje pro různé situace, je naprosto běžné a v pořádku. Průšvihy začínají v okamžiku, kdy je začnete míchat dohromady. Běžně se to děje z neporozumění — ano, třeba moje účetnictví bohužel může velmi snadno připomínat postapokalyptický horor. Ovšem záměrné míchání rozdílných jazyků taky může být motivováno velmi zištnými zájmy — chci vzbudit dojem, že vlastně jsem vzdělaná a kultivovaná a tak před lidmi hraju, že mluvím plynně francouzsky.

Nebo mám základní obchodní talent a jsem si vědom toho, že rozhodnutí o tom, co koupím, anebo který mem uznám za platný, je částečně ovlivňováno racionálním rozhodnutím, ale emoce jsou většinou ještě důležitější. A protože v naší kultuře věda představuje velmi zásadní autoritu a základ vědeckých výzkumů je přeci jen racionální a ověřitelný (a pocit porozumění něčemu dává pocit kontroly), bývá pro prodejnost čehokoliv velmi výhodné smíchat dojem, že to vědci schvalují, s nějakou emocí. Většinou strachem a studem, protože lidé se silnější či slabší anální fixací mají potřebu co? Hromadit. A proto jsou ochotni kupovat či zkoušet nové a nové nesmysly v touze, že tentokrát to už určitě zabere.

Je tedy potřeba najít nějaký podružný jev, který někde nějaký vědec popsal, naprosto neplatně generalizovat tento jev na běžnou populaci a tvrdit, že ochrání před tím, čeho se budoucí kupující bojí. Velmi výhodné je také přidat tvrzení, že vědci o tom sice vědí, ale zlé farmakofirmy, naftové lobby nebo kdokoliv jiný jim brání v tom, aby toto zázračné vědění předali lidstvu. To už se tedy nevejde do klasické Freudovy teorie o psychosociálním vývoji jedince, protože to je ze šuplíku sociální psychologie — té části o tom, jak jsme smečková zvířata a potřebujeme někam přináležet a jak kohezi skupiny pomáhá vnější nepřítel nebo pocit exkluzivity (my umíme, víme, používáme něco, co ostatní ne — máme lepší magickou zbraň než Oni).

Klasikou budiž koloidní stříbro a argument, že ho s sebou měli i kosmonauti v misích Apollo. Měli — ale jako dezinfekci vody v nízkých koncentracích. Ne proto, aby ho pili jako lék. Ale to prostě nevysvětlíte, protože u prvotních prodejců zázračné metody to může být podvod a záměrné matení jazyků, ale pak už se to celé rozjede pomocí zástupů přesvědčených věřících, kteří pidžin vědeckého a magického jazyka slyší jako rodnou řeč vlastních tužeb.

Kam se poděla stará dobrá nervová slabost?

Pokud chci vyvinout novou zázračnou metodu, odstěhuji se ideálně do Kalifornie, najdu si nějaký okrajový jev ve fyziologii člověka, opentlím to spoustou skvělých termínů a případně do toho zamotám něco dálného východu a budu se to snažit prodat jako novou skvělou věc na to, jak dosáhnout kontroly nad svým životem a zdravím. Stačí koupit pilulku, podstoupit více či méně bolestivý rituál, jet na náš seminář, koupit si naši knihu a když se budete pořádně snažit a dělat to správně, tak už konečně nastane ten americký sen a za svůj správný život budete odměněna královstvím Božím zde na Zemi.

Celé to má několik vtipných momentů.

Ony procedury podléhají módě — maximálně tak ve dvouletých intervalech se témata mění. Byl to autogenní tréning a Silvova metoda kontroly (sic) mysli, byla to šankhaprakšálana, byla to pí voda, byly to klystýry, bylo to zbavování se kvasinek a plísní, nyní dojíždí odkyselování a nastupuje odčervování a raději nevědět, co dalšího přijde.

Zkuste se podívat, jaké bývají uváděny počáteční příznaky toho, že jste vážně nemocní a musíte dělat tu danou proceduru, jinak umřete velmi brzo a v hrozných bolestech. Jsou to příznaky toho, čemu doktoři původně říkali neurastenie — celková nervová slabost. Pak do toho přišel Freud s neurózami a nyní je to spojováno s přílišným stresem a úzkostnými poruchami. Ale princip je pořád stejný. Staří praktikové to léčili pravidelnými dlouhými procházkami, železitými víny a výživnou stravou ;-). A překvapivě také musíte v popisu toho, proč určitě máte střevo zanesené kilogramy hnijících vrstev nebo proč jste prolezlí plísněmi či červy (anální pocit viny, křičí strejda Zikmund), vždycky najít doušku o tom, jak to běžná medicína neumí nebo z důvodů spiknutí zlých farmakofirem nechce diagnostikovat. A proto je zcela zbytečné věřit svému doktorovi, který říká, že všechny výsledky jsou v normě a je potřeba absolvovat ty procedury, které se vám snaží prodat.

Lidé, kteří mívají tendence neodhadnout rozložení svých sil, což se posléze projevuje nediagnostikovatelnými somatizačními problémy, bývají také často sugestibilní. Navíc většina zázračných metod s sebou často nese i základní rady jako jíst více syrové stravy a chodit do přírody. Takže po aplikaci dané metody se člověku uleví. Zároveň tím člověk přebírá část kontroly nad svým životem — něco dělá a ono to má požadovaný výsledek, poslouchá někoho daleko moudřejšího, než je on sám (rodičovská figura). A když to nezabírá tak, jak je popisováno na netu, tak to znamená, že já to dělám špatně (stud, s análním obdobím je spojen vznik studu a kdo tam ustrne, tak je jím napadán velmi, velmi často) a musím se víc snažit (protože když se chce, tak jde všechno, neasi).

A nezapomeňte pak vyfotit záchodovou mísu

Klasickým příkladem budiž vypuzování žlučových kamenů pomocí hladovky, jablečné šťávy, síranu hořečnatého, čtvrtlitu litru oleje a citronové šťávy. Konkrétní návody najdete na internetu. Z vědy si to bere existenci žlučových kamenů, poznatek o tom, že pektin změkčuje žlučové kameny, že síran hořečnatý patří k cholikinetikům, že žlučové kameny jsou uvolňovány do střev a že při požití tuků se uvolňuje žluč, se kterou případně odchází i ony žlučové kameny. Jenže…

Jenže najednou máte ve žlučníku stovky žlučových kamenů, které nejsou vidět na lékařských přístrojích, protože hloupí doktoři umí zachytit až ty hotové a zformované, a vy, protože jste špatní a špatně žijete, tak máte špatné tělo, které si neumí poradit samo, a proto se necítíte dobře, máte málo energie, špatně spíte a tak dále.
Ale je tu záchrana: udělejte rituál a zbavíte se stovek žlučových kamenů. A když se takhle budete trestat pravidelně, tak si játra očistíte a budete šťastní, krásní a zdraví. Jediné, co pro to musíte udělat, je držet den hladovku (pokání se s půstem spojuje velmi často), kde pijete hodně jablečné šťávy a pak se napájíte roztokem síranu hořečnatého, který je jednak opravdu hnusný a druhak silně projímavý — když očista, tak průjem, to dá rozum. A pak večer před spaním smícháte čtvrt litru oleje s citronovou šťávou, vypijete to na ex, půjdete spát a ráno ve stolici najdete stovky vypuzených žlučových kamenů. Další den vám sice bude zle (trest za vaše předešlé hříchy), ale pak budete jak znovuzrozený!

Má to droboučkou nevýhodu. Ty věci, které najdete v raním průjmu, nejsou žlučové kameny, ale zmýdlovatělý olej. Podrobně vysvětlené to najdete zde. Ovšem daleko častěji na netu najdete zapálené diskuze očišťovačů, kteří ráno své nálezy vybírají, uschovávají, fotí si je a vzájemně si je ukazují přes internet. Jestli tohle není chlubení se mamince, jaké jsem udělal pěkné kaků, tak už nic.

Pokud skutečně má někdo problémy se žlučníkem, tak o tom jistě ví a má celkem specifičtější problémy (zánětu nebo žlučového kamenu si prostě všimnete — dost to bolí) a především tedy opatření je třeba dělat méně radikální, ale zato dlouhodobá. Ta jablka jsou prima nápad, pektin vážně pomáhá, ale je potřeba jíst je dlouho a pravidelně, se šlupkou a dužinou, protože jen v samotné šťávě toho pektinu moc není. A pak tedy změnit stravu tak, aby žlučník nebyl přetěžovaný a redukovat stres. Ale to je málo působivé a neobsahuje to rozhřešení skrze bolestivý rituál.

Ještě větším nesmyslem je odkyselování. Je pravda, že acidita moči souvisí s tím, co jíte — více bílkovin znamená více dusíkatých metabolitů a to znamená vyšší koncentrace kyseliny močové. Ale nemá to prakticky žádnou souvislost s acidobazickou rovnováhou organismu. Tedy pokud jste si právě nedali půllitr brzdové kapaliny.

Mechanismus udržování pH ve vnitřním organismu je velmi efektivně fungující věc a jakékoliv jeho narušení je spojeno s život ohrožujícími stavy. Tedy nikoliv s běžnou neurastenií, popisovanou jako důsledek překyselení těla. Podrobnosti třeba tady nebo u Margit. Když se podíváte na doporučení jak jíst, co jsou tedy ty zářné zásadotvorné potraviny, tak zjistíte, že jde o klasická doporučení racionální stravy — omezit bílkoviny (aby to pH kleslo) a hlavně vynechat věci jako kouření, alkohol, přidat syrovou zeleninu a ovoce, přidat složité škroby. Ano — po tom se člověk začne cítit lépe a navíc má v ruce magický papírek, který mu ukazuje, že ovládá své tělo a tedy i svůj život (mimochodem next big thing bude patrně naopak dokyselování žaludku).

Ani vypuzování žlučových kamenů, ani odkyselování nám tak průměrně zdravým neurotikům nic moc závažného neudělá, daleko rizikovější jsou pravidelné klystýry a očista střev od usazenin. Ve střevech se nic neusazuje. A i kdyby usazovalo, tak stačí den diety a trocha projímadla a je to pryč, jak se ukazuje na milionech kolonoskopií. Existuje choroba, při které dochází ke vzniku zvápenatělých koprolitů. Ale opět — dost to bolí, doktor to pozná a není to běžný stav, se kterým je třeba počítat. Kdo nevěří, tak si projde záznamy kolonoskopií pro mediky nebo půjde opít nějakého gastroenterologa a zkusí z něj vytáhnout statistiku, kolik že viděl těch nánosů v lidských střevech.

Ovšem pravidelné užívání projímadel nebo pravidelné klystýry sice velmi těší libido, ustrnulé v análním období, ale dost aktivně poškozují střevní prostředí a motilitu. A zase tu je cítit klasický étos — jsem špinavá, usazují se ve mně nánosy hoven, musím to vyplachovat a musí to bolet, jinak se nedostaví onen pocit očistné úlevy.

A cizopasníci, kteří se vám rozlezou po těle a způsobí rakovinu? Původně s tím přišla paní Hulda Clark (mimochodem krom cizopasníků taky flusala žlučové kameny a propagovala další z řady zázračných přístrojů, co dělají *ping! — zapper). A víte na co umřela? Na rakovinu. Byť alespoň v pokročilém věku, ne po padesátce, jako zakladatel makrobiotiky.

Pokud budete jen jíst hodně česneku a chilli, popřípadě pít nějaké bylinné čaje, tak se vám nic nestane, ale než začnete užívat tablety na odčervení koňů (protože příčetný lékař vám jen tak antiparazitika nenapíše a ty pro malá domácí zvířata přijdou v přepočtu na lidské kilogramy dost draho), tak si prosím najděte nějakého kamaráda patologa, vezměte ho do hospody (obvykle se nenechají moc přemlouvat) a zkuste z nich vytáhnout kolik procent čerstvých mrtvol, které pitval, bylo napadeno cizopasníky…

A tak dále a tak dále — ad libitum, ad nauseam.

Co v tomhle článku netvrdím

Jedna ze základních logických pastí většiny alternativních teorií je nepatřičná generalizace. To plyne z naší vlastní velmi časté chyby při vyhodnocení čehokoliv. Máme potřebu mít věci v souvislostech a v zapadajících celcích. Daleko častěji si upravujeme vnímání světa a informací tak, aby to sedělo do našich vlastních struktur, spíš než bychom měnili a přizpůsobovali tuto vlastní strukturu vnější realitě (která navíc při vhodném filozofickém postoji může být velmi sporná). Proto často předpokládáme, že když někdo říká A, tak zároveň říká i B, C, D, E a tak dále. Nebo že platí „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“ a že když se tedy člověk vymezuje vůči jednomu fenoménu, tak tím zároveň projevuje postoj i k dalším. Popřípadě máme pocit, že když někdo zpochybňuje nějaké tvrzení, tak že musí předložit daleko lepší řešení, protože jinak umí jen bořit a ničit.

Proto bych ráda nastínila i to, co v tomhle článku neříkám.

V žádném případě neříkám, že vědecké poznání je nejlepší a jediný způsob výkladu světa. Dokonce ani neříkám že po vykonaných očistných procedurách se člověk necítí lépe. Neříkám ani, že průmysl a globalizace neovlivňuje zdravotnictví. Neříkám, že současné zdravotnictví je všespásné a že doktorům je třeba ve všem věřit, protože všemu rozumí. Přímo popírám, že vědecká metoda umí postihnout veškeré aspekty života a že nějaká studie odpoví na vše, co člověk potřebuje vědět. Neříkám, že jsme vlastně všichni zdraví. Rozhodně neříkám, že životní styl nemá vliv na to, jak funguje naše tělo. Stejně tak nepopírám existenci acidóz, chronických otrav, parazitů nebo kalcifikovaných novotvarů v trávicím traktu. Až na to, že to prostě nejsou běžně rozšířené problémy a mají daleko výraznější příznaky, než běžně popisované symptomy, kvůli kterým si nutně musíte koupit vhodný zázračný lék nebo absolvovat procedůru.

A co je nejvtipnější — já v žádném případě netvrdím, že v přechodu mezi zimou a jarem je nezdravé alespoň krátkodobě změnit životní rytmus a stravu.

Něco jako závěr a shrnutí

Ve většině případů je naše tělo celkem slušně schopné si poradit s tím, co po něm chceme. Pokud vyloženě nežijeme v toxickém prostředí a zacházíme s ním alespoň trošku rozumně, zvládá fungovat a samo se regenerovat na velmi vysoké úrovni. Až na výjimky v podobě těžkých kovů nebo látek rozpustných v tucích se dokonce ani většina věcí v těle neukládá, ale jsou metabolizovány a/nebo vylučovány. Někdy je tento proces velmi nepříjemný, jak si otestuje každý, kdo měl kdy kocovinu, ale játra a ledviny to zvládají celkem slušně.

A v okamžiku, kdy to přestanou zvládat, tak onemocníte většinou velmi citelně, rozhodně ne neurčitými bolestmi a únavou, které používá většina zázračných očistných metod jako způsob, jak vás vystrašit, že jste špatní, nečisti a je potřeba s tím udělat něco dostatečně radikálního, abyste získali kontrolu nad sebou samým.

Ráda bych to zobecnila — pokud vás někdo přesvědčuje o tom, že se necítíte extaticky šťastní proto, že se někde v těle hromadí něco, co je nečistého, jedovatého a tak dále, a že musíte podstupovat nějakou více či méně bolestivou rituální kůru, vzpomeňte si na Sigmunda a zvažte, jestli by vlastně nestačilo o trochu lépe jíst, víc spát, občas zajít do přírody, trochu si zacvičit a odpočívat tak, aby se tělo mělo kdy zregenerovat.

Pokud vám radikální změny a trocha bolesti při nějaké proceduře posléze vyplavuje endorfiny a cítí se dobře — prosím, je to vaše tělo. Ale zkuste nemíchat jazyky do pidžinu očišťovačů. Zaveďte si libovolné rituály, ale nesvádějte to na vědu, kde navíc ta zlá, organizovaná a metodologii respektující věda musí tu správnou popírat a potírat. Jo a pěkně prosím — najděte něco jiného, než pravidelné klystýry. Nedělá to dobře střevní mikroflóře.

A ještě jako cvičení porovnejte délku a srozumitelnost tohohle článku a údernost a působivost třeba tohohle sdělení.

P.S. Vzhledem k množící se povaze některých komentářů bych ráda zdůraznila, že kdo neargumentuje věcně a k věci, odhaluje spíše daleko více o sobě, než o tom, co vlastně chtěl vyjádřit.

P.P.S. Nápověda pro ty, kteří by mě chtěli přesvědčit, že jaterní flusání není jen rituál, ale že skutečně dělá to co proklamuje, tedy zbavuje žlučník stovky žlučových kamenů: V případě, že jsou nějaké věci prokazatelné, je potřeba k jejich vyvrácení používat stejný jazyk — tedy nějaké věcné důkazy. Pokud žlučové kameny všeho druhu jsou viditelné na ultrazvuku ve všech stádiích svého vývoje (a to i u bezpříznakových pacientů) a po rozboru toho, co se najde v exkrementech po jaterním flusání, se ukázalo, že jde o saponifikovaný olej, je potřeba najít něco, co dokáže že nejsou vidět a že to jsou žlučové kameny. V případě jakékoliv jiné argumentace se dopouštíte základních chyb, které ukazují buď na to, že buď problematice nerozumíte, anebo záměrně manipulujete — tedy mícháte odlišné jazyky dohromady.

P.P.P.S. Drazí očišťovači, jenž máte potřebu mi vysvětlit, jak to doopravdy je, a svým rigidním stylem komunikace a argumentace pouze potvrzujete zde vytčené premisy: Zkuste rozdýchat svou touhu bránit svoje pokusy o najití kontroly nad sebou samými, neskákejte na základní egoobranné pasti a zkuste diskutovat věcně a v adekvátním „jazyce“. To je klíčové sdělení tohoto článku. Naopak sdělením není to, že vaše rituály nemají oporu v lidské fyziologii. To ví každý, kdo si dá jen trošku práce fyziologii porozumět.

Pokud nevíte, o čem píšu, tak doporučuju nepřidávat se k zástupu vašich předchůdců, kteří přečetli, nepochopili, leč stejně se museli pustit do vysvětlování, jak mají spoustu sexu, co onehdá vykadili, a jak měli supernánosy toxinů všude, leč teď už jsou čistí a mají to pod kontrolou.

P.P.P.P.S. Vláďa: Často stačí nepřispívat do diskusí větou, která je uvozena slovy „Z vlastní zkušenosti vím, že…“. Vlastní zkušenost nikdy nepřetluče hordy dat a publikovaných vědeckých výzkumů. Jde o běžně známý argumentační klam nereprezentativního vzorku.

Zuzka Ouhrabková

Blog jsem pro vás začala psát v roce 2012 z nadšení nad knihou Síla přírodní fermentace od Sandora Katze, kterou jsem i později přeložila, a od té doby už mě tato obskurní záliba v oprašování mikroorganismů nepustila.

Profesionálně se věnuji práci na projektu Paměť národa pro neziskovku Post Bellum.

Umím vymyslet kvašenou recepturu či vám poradit co kvasit ve vaší kavárně/bistru/nálevně.  Fakt mi jdou nejrůznější rešerše Pro veřejnost pořádám i praktické workshopy, v případě zájmu mi prosím pište na e-mail.

Líbí se vám článek nebo vám pomohl? Dobrovolný příspěvek v jakékoliv výši potěší a pomůže s další tvorbou ❤️ díky!