Kombuchová historie 1: omyl Medusomyces gisevii

Gustav Lindau (1913): O Medusomyces Gisevii, novém rodu a druhu kvasinek

(Sborník XI)
(Gustav Lindau, došlo 17. května 1913)

V září 1912 mi dr. Gisevius ukázal podivuhodný organismus a žádal mě o posouzení, kam by mohl náležet. V plechové dóze se nacházela šedá, na hladině plovoucí, kožovitá hmota, velmi houževnatá a pevná. Zatímco povrch byl poměrně hladký, na spodní straně bylo vidět do tekutiny zasahující pohyblivé cípaté výrůstky. Na první pohled mi organismus nepřipadal nijak houbovitý; teprve mikroskopické vyšetření mě poučilo, že jde o nesmírně zajímavou kvasinku.

Původně jsem neměl v úmyslu se houbou dále zabývat, a tak jsem preparáty odložil do misky s vodou. Když jsem následujícího rána preparáty spatřil, napadlo mě, zda by nebylo možné z těchto úlomků opět vypěstovat tak velké těleso. Vyjmul jsem tedy kousky zpod krycích sklíček a vložil je do misky s oslazeným čajem. Houba se zde vyvíjela velmi pomalu, ale asi po třech týdnech blanka vyplnila celou misku, takže jsem byl nucen připravit misky nové. Mám tuto houbu v kultuře už více než půl roku a vlastním kultury velmi různého stáří. Nejstarší je vyobrazena na obr. 2; měří 14 cm v průměru a bez „cípů“ má tloušťku asi 2 cm.

Dříve než se pustím do popisu tvorby vrstev a morfologie, uvedu bližší zprávy o původu houby.

V okolí Jeglavy v Lotyšsku používá personál v domácnostech tuto houbu jako domácí léčivo. Pěstuje se tak, že se kousek houbové vrstvy hodí do studeného oslazeného čaje. Po několika málo hodinách začne kultivační tekutina zvláštně aromaticky vonět a pije se jako léčivý prostředek proti všemožným neduhům. Z informace profesora Bucholtze v Jurjevu vyplývá, že i jemu je organismus znám. Píše: „Tato houba na čajovém nálevu je mi obzvlášť známa z Jeglavy, kde ji kuchařky a služky pěstují a (téměř všechny?) nemoci s ní léčí. Přeočkovává se pravidelně, tj. do zbylého sladkého čaje se vloží kousek této zvláštní rosolovité vrstvy. Roste velmi rychle.“

Z tohoto líčení je nepochybné, že ruským botanikům houba nebyla neznámá. Mohlo by se tedy zdát, že Kuronsko nebo snad pobaltské provincie jsou její domovinou. To ale zřejmě není případ, neboť osoba, která dr. Giseviovi přinesla první exemplář, výslovně uvádí, že byl nejprve přivezen námořníky do Jeglavy. Je tedy zřejmé, že byl dopraven lodí, snad z nějaké zámořské země. Že k zavlečení došlo poměrně nedávno, usuzuji z toho, že jeho používání je dosud omezeno na malou oblast a zpráva o jeho dovezení námořníky ještě nezanikla. Mohla by přesto pocházet z blízkých oblastí, i když v severní Evropě nebylo dosud nic podobného zaznamenáno. Tomu však odporuje skutečnost, že houba dobře roste jen při pokojové nebo ještě o něco vyšší teplotě. Z toho jsem nakloněn soudit, že organismus pochází ze země s vyšší roční teplotní průměrnou hodnotou. Dotazy do Jávy, Nové Guineje, na Samojské ostrovy, Mariány, do tropické Německé Afriky, Jižní Afriky i Argentiny byly bezvýsledné; zda přichází vůbec v úvahu tropická země, se mi jeví jako nejasné — snad by bylo možno uvažovat o jižnějších částech Severní Ameriky.

Ke kultivaci organismu jsem používal výhradně oslazeného, zředěného čajového nálevu, protože v něm je růst mimořádně charakteristický. Zkoumání jeho chování na jiných substrátech, zejména izolované kultury jednotlivých buněk, ještě zbývá provést. Tomu jsem se dosud nevěnoval, protože jsem zatížen jinými pracemi a další studium fyziologie tohoto zajímavého organismu není s mými prostředky možné.

Živný roztok jsem obnovoval dvakrát týdně; nové kultury jsem zakládal odříznutím malých kousků vrstev.

Když se malé části starší kultury vloží do čerstvého živného roztoku, klesnou ke dnu a tam zatím zůstávají. Při lehkém protřesení je vidět, že se z kousku houbové vrstvy uvolňují slizovité, zcela nepravidelně tvarované, průhledné části, které se ve tekutině rozptylují. Tyto se zvětšují a dosahují hladiny. Tento vývoj probíhá během dvou až tří týdnů. Teprve poté začíná tvorba charakteristické povrchové blanky. Vzniká vystupující bezbarvá vrstva, která se zprvu jeví lehce matná, s jemným práškovým vzhledem. Když se blanka nadzdvihne, je patrné, že nejde o pouhý křís, ale o pevnou elastickou pokrývku, zasahující 2 – 5 mm do tekutiny. Ve vodě má konzistenci rosolovité, ale velmi pevné hmoty, kterou nelze roztrhnout jehlou, ale jen rozstřihnout nůžkami či nožem.

V mladších stádiích vychází z tekutiny jemná aromatická vůně připomínající ovocnou esenci, která však u starších kultur nebo při příliš zřídka vyměňovaném roztoku přechází v pronikavý octový zápach.

Při výměně čajového nálevu je nevyhnutelné, že celá pokrývka nebo její části klesnou pod hladinu. Z původní vrstvy se pak vytvoří druhá povrchová vrstva. Tímto způsobem se u starších kultur tvoří mnoho vrstev nad sebou; nejstarší leží dole, nejmladší (dosud rosolovitá) nahoře. Celek plave na povrchu. Postupem času vrstvy ztenčují a již pouhým okem je patrné, že jsou pevnější a houževnatější. Z téměř chrupavčitého povlaku lze nůžkami vyříznout jen malé části. Vrstvy pevně drží pohromadě a ne vždy je lze od sebe oddělit. Na povrchu jsou nyní zcela hladké, s matným vlhkým leskem a mírně žlutohnědým zbarvením. Toto zbarvení pochází z hnědé barvy čajového nálevu, který houba téměř úplně odbarví. V blankách se často nacházejí charakteristické špičaté zlomky čajových lístků, zachycené a obalené slizem.

Když se již vyvinutá blanka přenese do větší nádoby, probíhá růst na okrajích přesně koncentricky, takže kultura již po několika dnech dosáhne průměru nové nádoby. Nově narostlé části mají pak méně vrstev než starší střed kultury.

Často se stává, že se pod okraj vrstvy dostane vzduchová bublina. Nově tvořené povrchové vrstvy jsou pak v příslušném místě bublinou nadzdviženy a spadají na obě strany jako opony. Na obr. 1 je takové místo znázorněno a jsou patrné obloukovitě sbíhající hranice vrstev.

Na obr. 2 jsou na spodní straně vrstev patrné hnědé třásně visící do tekutiny, které dodávají houbě zdánlivý vzhled plovoucí medúzy. Tyto třásně pocházejí z odumřelých a roztrhaných vrstev, které se částečně uvolňují a plavou v tekutině.

Mikroskopický průzkum nových vrstev ukazuje v bezbarvé, houževnaté hmotě, která se od okolní vody jen slabě odlišuje, nesčetné množství drobných buněk, kulovitých až podlouhlých, roztroušených zcela nepravidelně. Buňky jsou mimořádně jemné a na povrchu špatně ohraničené. O jakémkoli pravidle v jejich rozmístění nelze mluvit. Na některých místech jsou patrné velké shluky těsně přilehlých buněk, většinou kulovitých. Mezi nimi se širokými mezerami nacházejí samostatné buňky a různé pučící útvary, vše bez ladu a skladu. Když jsem tato uspořádání viděl poprvé, domníval jsem se, že jde o více organismů – jeden s kulatějšími či slabě elipsoidními buňkami, druhý s buňkami třikrát až pětkrát delšími než širokými. Když jsem však nalezl přechodné tvary a blíže studoval pučení, nabýval jsem stále více na přesvědčení, že jde o jediný organismus, který však ve své formě kolísá – pučící kolonie představují poněkud protáhlejší buněčné formy, zatímco buňky nepučící jsou kulovitější.

Naměřil jsem tyto rozměry: délka klidových buněk je přibližně 5,5 – 8,5 μm, šířka 1,5 – 3,8 μm, průměrně asi 2,8 μm. U pučících buněk se délka mění, zhruba 7 – 11 μm je obvyklých, 11 – 14 μm výjimečných; šířka je stejná jako u buněk klidových.

Obsah buněk není příliš nápadný. Obvykle je patrná větší olejovitá kapka, ležící uprostřed nebo u jednoho pólu. Často se vyskytují i dvě menší kapky, každá poblíž jednoho pólu. Někdy, ale ne vždy, je patrná malá vakuola a dále velmi nejasné jemně zrnité plasma. V obr. 3, která znázorňuje jednotlivé buňky, shluky buněk a pučící útvary, byl vnitřní obsah vypuštěn, protože jej pro jeho jemnost nebylo možné dobře znázornit.

Pučení začíná u jednotlivých buněk na jednom pólu nebo na obou, vždy ve směru podélné osy. Krom poněkud neobvyklého místa pučení nevykazuje nic zvláštního. Při dalším zvětšování kolonií vzniká boční pučení tím, že na jedné straně vzniká několik nových buněk. Vznikají často velké kolonie, jedna z nich s velmi nepravidelným pučením je zobrazena na obr. 3.

Rozložení těchto pučících kolonií ve slizu je velmi nepravidelné. V zorném poli nalézáme klidové i pučící buňky bez jakéhokoli pořádku; často početně převažují buňky klidové.

Otázka tvorby slizu zůstává zatím nevyřešena. Pravděpodobně, tak jako u bakterií, dochází k rosolovatění a silnému nabobtnání vnějších vrstev buněčných obalů. U živých buněk je však pozorovatelná membrána nezměřitelně tenká a o nějakých nabobtnalých vnějších vrstvách není ani stopy.

Ačkoli vyšetření organismu ukázalo, že se jedná o kvasinku, zbývá k úplnému objasnění její fyziologie i tvorby spor provést téměř vše. Aby však bylo možné o této houbě, která je v mnoha směrech pozoruhodná, vůbec mluvit, navrhuji pro ni pojmenování Medusomyces Gisevii nov. gen. et nov. spec. vor.

Charakteristickým znakem houby jsou její zvláštní povrchové vrstvy, které se podstatně liší od běžného křísu. U křísových organismů rodu Mycoderma nikdy nenacházíme takové soudržné spojení, jež činí tuto vrstvu elastickou a houževnatou; dále se vrstvy nikdy nevrství tak výrazně jako u Medusomyces. Tento zvláštní růst v čajovém nálevu se odchyluje natolik od všech křísotvorných kvasinek, že organismus nechci zařadit do rodu Mycoderma, ale považuji jej za typ nového rodu, který však jistě náleží do blízkosti rodu Mycoderma.