Kombuchová historie 2: omyl s názvem kombucha

Jaký postoj má lékař zaujmout k otázce kombuchy?

Od prof. Dr. W. Wiechowského,

ředitele farmakologicko-farmakognostického ústavu Německé univerzity v Praze.

Již více než rok se zejména v Praze, ale i v českých provinciích a pravděpodobně i v jiných částech republiky rozšířil druh lidového léčiva či dietetika, který byl údajně zaveden z Japonska, kde má být obecně rozšířen v domácnostech . U nás bývá zpravidla označován názvem kombucha a připravuje se naočkováním běžného slazeného nálevu z ruského, případně čínského čaje, jaký se běžně používá jako poživatina, kouskem kultury mikroorganismů. Během několika dnů dojde na povrchu k vytvoření poměrně pevné, světlé, slizké blány a ke zkalení tekutiny, přičemž původně sladký nálev postupně získává příjemně nakyslou chuť. Zásluhy za zavedení této kultury u nás si činí řada osob. První zprávy uváděly, že jde o látku přímo dovezenou z Japonska, která se tam používá k přípravě podobného nápoje, jako je ruský kvas. Podle obecně rozšířeného návodu se má denně požít několik lžic zakalené a zkyslé tekutiny. Jakmile se chuť stane příliš kyselou, má se kousek mezitím na povrchu vzniklé pevné blány odříznout a přenést do čerstvého slazeného čajového nálevu. Tímto způsobem se má v domácnostech kombucha trvale udržovat a její produkt konzumovat. Pravidelné užívání je spojováno s nejzázračnějšími léčebnými účinky.

Protože se této záležitosti v poslední době zmocnily obchodní podniky, které ji ve velké reklamní kampani propagují, a obyvatelstvo je stále více upozorňováno na údajně mimořádně léčivé účinky tohoto prostředku, je nutné, aby lékař, kterému jsou opakovaně předkládány dotazy ohledně účinnosti a vhodnosti tohoto prostředku, byl poučen o jeho povaze a významu. Proto ochotně vyhovuji žádosti redakce, abych kolegům stručně sdělil to nejpodstatnější o kombuše, a to na základě důkladného chemického a mykologického výzkumu, který v průběhu posledního roku provedl inženýr Siegwart Hermann ve farmakologickém ústavu Německé univerzity v Praze, zčásti s pomocí profesora Breinla z hygienického ústavu téže univerzity. Podrobné zprávy o těchto výzkumech od S. Hermanna vyjdou v „Biochemische Zeitschrift“ (sv. 192, s. 176 – 199). Kromě toho máme již k dispozici řadu klinických pokusů provedených na lékařské klinice pod vedením prof. Jaksche, částečně i na klinikách v zahraničí.

Obecně nazývaná kombucha, tj. blána rostoucí na slazeném čajovém nálevu, byla zprvu považována za řasu. Jiná verze uváděla, že kombucha je „houba“ rostoucí pod čajovníky v Číně. Toto zde běžné nesprávné označení kloboukatých hub z našich lesů patrně vedlo k tomu, že na jednom reklamním letáku, který nedávno přiložily některé naše deníky, je vyobrazen rybář, který loví mořskou houbu (Spongia) ze dna moře.

V nejnovějších reklamních tvrzeních sehrává velkou roli údajný obsah jódu v kombuše, což bezpochyby reaguje na veřejné mínění, které bylo ještě nedávno v denním tisku utvrzováno o nezbytnosti či užitečnosti trvalého přísunu velmi malých dávek jodu. K tomu měly být zejména vhodné slabě jodované rakouské kuchyňské soli, případně obdobné uměle připravené tuzemské výrobky.

Podle Hermannových výzkumů však kombucha v žádném případě není řasa – tvrzení, že kombucha patří mezi kloboukaté houby nebo dokonce mezi mořské houby (Spongiae), si ani nezaslouží zvláštní vyvracení – nýbrž jde o tzv. houbové společenstvo, druh symbiózy několika různých bakterií a v menší míře i kvasinek. Je zřejmé, že v kombuše máme před sebou podobný produkt, jaký známe v různých druzích kyselého mléka, jako je jogurt a kefír, a pravděpodobně i v ruském kvasu, který je v některých oblastech skutečně konzumován ve velkém množství. Stejně jako u uvedených kyselých nápojů připravovaných z mléka nebo – v případě kvasu – převážně z přebytečného chleba, bylo možno předpokládat, že také v kombuše vzniká rozkladem sacharidů, resp. cukru, kyselina mléčná, která nápoji dodává jeho charakter, a že čajový nálev sám o sobě představuje pouze zvláště vhodnou živnou půdu pro vývoj těchto kyselinotvorných mikrobů.

Japonským lékařům, kteří se v poslední době opět ve větším počtu zdržují v Evropě ke studijním účelům, není žádné obdobné lidové léčivo v Japonsku vůbec známo. Naproti tomu Henneberg popisuje pod názvem „čajový kvas“ houbové společenstvo, které vykazuje největší podobnost s kombuchou, avšak podle dalších šetření se s ní v žádném případě neztotožňuje, alespoň pokud soudíme podle Hennebergových údajů, které jsou poměrně stručné. Příslušná Hennebergova zpráva ostatně vyšla teprve v době, kdy byly Hermannovy výzkumy již dokončeny, a je docela možné, že Henneberg měl v rukou stejný materiál jako my, ale nebyl schopen provést výzkumy s takovým úspěchem jako Hermann.

Jak již bylo řečeno, po naočkování slazeného čajového nálevu kouskem kombuchové blány nálev brzy získává kyselou chuť a během kvašení se, jak lze snadno stanovit titrací, obsah kyselin stále zvyšuje, zatímco obsah cukru klesá. Složky čajového nálevu se podle našich výzkumů nemění; zejména zůstávají zachovány malé množství kofeinu a theofylinu i třísloviny. Jediná změna nastává u přidaného cukru, který se přeměňuje na kyselinu.

Analogicky k výše zmíněným, v některých oblastech hojně používaným a částečně i v medicíně či dietetice zavedeným druhům kyselého mléka, jako jsou jogurt a kefír, stejně jako u kvašení ruského kvasu, jde o vznik kyseliny mléčné, což je kyselina, která může vznikat ze všech druhů cukrů, zejména i z disacharidů, a to nikoli pouze z mléčného cukru. Proces tvorby kyseliny mléčné musí u disacharidů, jako je mléčný cukr a řepný či třtinový cukr, předcházet tzv. inverzi, tj. rozkladu na monosacharidy, přičemž zejména glukóza se, stejně jako v živém organismu při svalové činnosti, přeměňuje na kyselinu mléčnou. Existuje velké množství různých mikroorganismů – nejen bacilů, ale i koků – známých jako typičtí tvůrci kyseliny mléčné. Bylo tedy zcela logické předpokládat, že i v kombuše existuje kultura mikroorganismů produkujících kyselinu mléčnou.

Hermannovy výzkumy však přinesly zcela odlišný výsledek a přisuzují kombuše zcela jinou chemickou povahu, než jakou mají výše zmíněné nápoje vznikající mléčným kvašením, jako jsou jogurt a kefír. Hermann prokázal, že při růstu kombuchy vůbec nevzniká kyselina mléčná, ale vzniká na jedné straně kyselina octová a na druhé straně kyselina glukonová. Tato poslední kyselina je oxidačním produktem glukózy a vzniká přijetím pouze jednoho atomu kyslíku, při čemž se aldehydová skupina glukózy přeměňuje na karboxylovou skupinu. Glukonová kyselina proto již nereaguje s alkalickým roztokem mědi, na rozdíl od kyseliny glukuronové, která rovněž vzniká oxidací glukózy, avšak oxiduje se opačný konec šestikarbonového řetězce glukózy, což vyžaduje dva atomy kyslíku, resp. vstup jednoho atomu kyslíku a výstup dvou atomů vodíku, které se oxidují jedním atomem kyslíku na vodu.

Jako produkt mikrobiální činnosti je glukonová kyselina již známa; zejména některé plísně jsou schopny přeměňovat cukr ve velkém množství na glukonovou kyselinu, tj. oxidovat jej. U bakterií bylo schopnost tvorby glukonové kyseliny rovněž pozorováno, avšak ve velkém množství, jaké vzniká v kombuše, žádný dosud známý mikroorganismus glukonovou kyselinu z glukózy nevytváří. Kromě kyseliny octové a glukonové nebyla v čaji zakysaném kombuchou nalezena žádná jiná kyselina.

Zajímavé je, že množství vzniklé glukonové kyseliny závisí podstatně na druhu cukru přidaného do čaje. Při použití běžného třtinového či řepného cukru, tj. sacharózy, vznikají, jak již bylo řečeno, obě kyseliny – octová i glukonová – v přibližně stejném množství. Při použití čisté glukózy vzniká téměř výhradně glukonová kyselina, zatímco při použití ovocného cukru (fruktózy) vzniká téměř výhradně kyselina octová. Mléčný cukr se naopak vůbec nekvasí, stejně jako maltóza.

Zajímavý je vzhled kultur podle toho, zda převažuje tvorba kyseliny octové nebo glukonové. Tlusté, pevné blány, které pěstovatelé obvykle preferují, signalizují výraznou tvorbu kyseliny octové, zatímco při převažující tvorbě glukonové kyseliny je tvorba blány většinou minimální, naopak výrazně se projevuje zákal tekutiny a vznik sedimentu.

Zatímco Hermann tímto způsobem objasnil chemismus kvašení slazeného čaje kombuchou, podařilo se mu rovněž systematickým bakteriologickým a mykologickým vyšetřením izolovat jednotlivé složky houbového společenstva a získat je v čisté kultuře. Ukázalo se, že v kombuše převažuje pět různých mikroorganismů.

Nejprve byly izolovány dva druhy kvasinek, z nichž jedna při běžných podmínkách fermentuje cukr na oxid uhličitý a alkohol, zatímco druhá invertuje sacharózu. Jejich přítomnost se projevuje obvykle jen velmi malou tvorbou plynu, přičemž vzniká oxid uhličitý.

Kromě kvasinek Hermann izoloval tři bakterie (bacily), z nichž dvě byly již známé a byly popsány Hennebergem ve svém čajovém kvasu – Bacterium xylinum a xylinoides. Tyto bakterie jsou typickými tvůrci kyseliny octové a patří mezi tzv. octové bakterie. Pravděpodobně oxidují alkohol vzniklý činností kvasinek na kyselinu octovou. Obě tyto bakterie jsou rovněž schopny v menší míře tvořit glukonovou kyselinu, tato jejich schopnost však není dostatečná k vysvětlení velkého množství glukonové kyseliny v kombuše. Spíše jsou zodpovědné za značnou, možná i největší část kyseliny octové v kombuše.

Jako třetí bakterii Hermann v kombuše izoloval dosud nepopsaný mikroorganismus, který označil jako Bacterium glukonicum, protože tento mikroorganismus téměř kvantitativně přeměňuje glukózu na glukonovou kyselinu. Bakterium glukonicum je rovněž zařazeno mezi octové bakterie, protože oxiduje alkohol na kyselinu octovou.

Charakteristickým znakem kombuchy je tedy tato nyní dostupná čistá kultura bakterie a kombucha je možné „identifikovat“ právě podle tvorby glukonové kyseliny, kterou produkuje v slazeném čaji. Lze očekávat, že jakákoli kultura prodávaná jako kombucha by měla přeměňovat přidaný cukr na glukonovou kyselinu ve značném množství.

Jelikož Bakterium glukonicum postrádá schopnost rychle invertovat disacharidy, zejména třtinový cukr (rozkládat je na fruktózu a glukózu), oxiduje čistá kultura Bakterium glukonicum roztoky třtinového cukru nebo čajový nálev oslazený třtinovým cukrem jen málo. Naproti tomu některé izolované kvasinky i ostatní přítomné mikroorganismy jsou schopny sacharózu invertovat. Z toho je patrný význam celého houbového společenstva v kombuše pro tvorbu glukonové kyseliny v čaji oslazeném třtinovým cukrem. Bez přítomnosti ostatních mikroorganismů by bakterium glukonicum v takovém nálevu nebylo příliš účinné, tj. produkovalo by jen malé množství glukonové kyseliny.

Díky prokázání, že se nejedná o nápoj obsahující kyselinu mléčnou, ale glukonovou, získává kombucha teprve terapeutický a biologický význam. Jak již bylo řečeno, schopnost tvořit glukonovou kyselinu není mezi mikroorganismy běžná a podle dosavadních zkušeností je velmi vzácná. Glukonová kyselina tak slouží jednak jako identifikační znak kombuchy, jednak jako produkt, který může souviset s terapeutickým účinkem kombuchy nebo s účinky, které byly pozorovány po jejím požití.

Je známo, že Metschnikow při svých bakteriologických výzkumech usuzoval, že příznivé, především dietetické účinky pravidelné konzumace kyselých mlék typu jogurtu a kefíru nevznikají samotnou kyselinou mléčnou, ale mikroorganismy obsaženými v těchto mlécích. Tyto mikroorganismy, pokud jsou konzumovány ve velkém množství, ovlivňují střevní mikroflóru člověka, a tím potlačují bakterii Coli commune, jejíž metabolické produkty Metschnikow považoval za příčinu některých projevů stárnutí a také za faktor vzniku či předčasného nástupu aterosklerózy. Tato myšlenka vedla Metschnikowa k doporučení pravidelného užívání čistých kultur mikroorganismů obsažených v jogurtu a kefíru (laktobacily) jako náhrady za kyselá mléka.

Dnes bychom možná mohli mít odlišný názor na účinky laktobacilů, které jsou dnes prakticky zastaralé a jen málo klinicky testované, protože mezitím jsme poznali tzv. vitaminy – látky nezbytné pro normální život obratlovců, jejichž nedostatek způsobuje nejen choroby z deficitu, ale mohou aktivně ovlivňovat funkce celého organismu. Tyto látky vyšší obratlovci nejsou schopni sami syntetizovat a musí je získávat přímo či nepřímo z rostlin, přičemž mikrobiální kultury se ukázaly jako obzvlášť bohatý zdroj.

Kyselina mléčná byla kdysi používána jako léčivo, zejména s mírným sedativním účinkem, dnes je však zastaralá. Není vyloučeno, že terapeutický účinek kyseliny mléčné v minulosti souvisel se substráty mikroorganismů, které ji produkovaly, a že tento účinek s postupem času, kdy se kyselina vyrábí chemicky čistá, ustoupil.

Podle podobných principů je možné zatím považovat terapeutický účinek kombuchy za souvislý s její mikrobiální komplexitou, dokud nebudou k dispozici odpovídající experimenty na zvířatech. Přirozeně se nejprve uvažovala účinnost glukonové kyseliny. I když otázka, zda glukonová kyselina má nějaký fyziologický účinek, není uzavřená, lze podle současných znalostí říci, že sama glukonová kyselina není hlavním účinným principem kombuchy.

Před asi 20 lety měla glukonová kyselina určitou roli v medicíně, protože se předpokládalo, že diabetický organismus ji dokáže „spálit“ stejně jako glukózu, a využít tak její vysokou energetickou hodnotu. To vedlo k výrobě glukoheptonské kyseliny. Klinické pokusy však ukázaly, že čistá glukonová kyselina není výhradně zodpovědná za terapeutický účinek kombuchy; není vyloučeno, že účinná je ve spojení s ostatními složkami kultury.

Glukoheptonová kyselina se dříve používala jako sladidlo pro diabetiky a byla považována za vhodnou formu glukonové kyseliny. V současnosti se glukonová kyselina používá terapeuticky jako vápenná sůl, nikoli pro přímý účinek glukonové kyseliny, ale jako praktická forma podávání vápníku. Pokusy na zvířatech i klinické studie ukážou, zda glukonová kyselina sama o sobě přispívá k účinku kombuchy, nebo zda slouží pouze jako indikátor přítomnosti Bakterium glukonicum.

Nelze opomenout, že klinické pokusy prof. Pala ve Vídni s bezcukrovou kombucha-kulturou u diabetiků ukázaly v některých případech snížení hladiny krevního cukru a výrazné zlepšení subjektivního stavu. Tato předběžná, stále probíhající pozorování naznačují, že glukonová kyselina, možná v kombinaci s dalšími složkami kultury, se podílí na terapeutickém účinku kombuchy a že oblast jejího využití může být širší, než se dosud předpokládalo.

Objev Bakterium glukonicum jako charakteristické složky kombuchy umožňuje kdykoliv kontrolovat integritu houbového společenstva a udržet kultury stejnoměrné. Na druhé straně umožňuje pěstovat čisté kultury Bakterium glukonicum na optimálním živném substrátu – glukóze, která se téměř kompletně přeměňuje na kyselinu glukonovou.

Protože terapeutická hodnota kombuchy nemusí spočívat pouze v Bakterium glukonicum a jeho produktech, ale možná v souhrnu všech mikroorganismů a jejich metabolitů, při klinickém testování se zatím vycházelo z celých kultur. Kyselina glukonová sloužila pouze k identifikaci a kontrole integrity pokračujících kultur.

Jelikož základem při testování léčiv je produkt se stále stejným složením, byly výše zmíněné klinické studie kombuchy prováděny na lékařské klinice pod vedením prof. Jaksche a na dalších klinikách s produktem připraveným podle původního předpisu, tj. na bázi slazeného čajového nálevu. Pro dosažení požadovaného složení byla fermentace čajového nálevu s původní kulturou vždy prováděna až do určitého, titračně stanoveného stupně kyselosti.

Aby se však získalo trvanlivé a snadno podávané léčivo, byly kultury přivedené na stejnou kyselost filtrovány a filtráty byly zahušťovány do určité konzistence, přičemž se současně odstranila většina bezvýznamné kyseliny octové. Tímto způsobem bylo možné získat léčivo, s nímž bylo snadné provádět klinické pokusy.

Dosavadní, stále probíhající pokusy byly prováděny výlučně u osob trpících více či méně výraznou arteriosklerózou, často doprovázenou vysokým krevním tlakem. Ve většině případů pravidelné užívání kombucha sirupu umožnilo subjektivní potíže odstranit již během týdne. Navíc byla ve velké většině případů prokázána i objektivní účinnost – krevní tlak u většiny pacientů klesl, někdy značně, a tento pokles byl trvalý.

Subjektivní zlepšení, které je tak často chváleno a je popisováno při pravidelné konzumaci nálevu kvašeného kombuchou, tedy pravděpodobně není výsledkem autosugesce, ale skutečného terapeutického působení na nemocný organismus.

Zatím se však nepodařilo v experimentu na zvířatech s kombucha sirupem prokázat žádný účinek, který by mohl být základem pro terapeutická pozorování. Dokud nebude nalezena biologická, případně měřitelná odpověď, není možné experimentálně vymezit indikace tohoto léčiva a omezit jeho použití na určitou skupinu patologických stavů. Pokusy tohoto typu jsou u nás sice zahájeny, ale dosud nejsou dokončeny.

Přestože kombucha, čajový nálev zakysaný touto kulturou a zmíněný kombucha sirup se objektivně ukázaly jako účinné léčivo u pacientů, nelze hovořit o všeléčivé síle, jak je někdy propagováno. Stejně jako u jiných léčiv budou odpovídat pouze určité stavy specifického typu a etiologie. Zdá se být jisté, že zejména lehčí arteriosklerotické projevy věku mohou být terapeuticky příznivě ovlivněny kombuchou.

O účinku jódu jako příčině terapeutické účinnosti nelze mluvit, protože kultivační médium je bez jódu a při dalším přenášení či růstu kultury nelze zvyšovat případný původní obsah jódu. Původně se přitom uvažovalo o dosud neznámém účinku glukonové kyseliny. Kontrolní pokusy s čistou glukonovou kyselinou získanou z kombuchových kultur však byly zcela negativní.

Za těchto okolností lze za účinné činitele kombuchy považovat metabolity nebo souhrn metabolitů vznikajících současně v kultuře. Glukonová kyselina by byla pouze indikátorem přítomnosti mikroorganismů, které při své životní činnosti produkují terapeuticky účinné látky. Není vyloučeno, že se jedná o látky vitamínového charakteru, které, jak již bylo zmíněno, mohou být produkovány mikroorganismy, zejména kvasinkami a bakteriemi, ve významném množství.

Postoj vědecké medicíny k takovému léčivu, jehož účinek je stále nejasný, nesmí být zpočátku odmítavý. Historie farmakologie ukazuje, že mnohá přírodní léčiva s terapeutickým účinkem byla dlouhou dobu obtížně zkoumatelná. Dokud nebude nalezena biologická, měřitelná reakce, zůstává předepisování kombuchy, stejně jako u podobných přírodních léčiv, empirické a čeká na racionalizaci. Tento stav však nesmí být důvodem k odmítnutí terapeutického využití přírodního léčiva.

Vědecká medicína by se měla soustředit na to, aby bylo léčivo poskytováno pacientům v co nejkonstantnější kvalitě, zaručené způsobem přípravy. V tomto ohledu domácí pěstování kultur není vhodné. Při domácím pěstování nebo přenášení kombuchy je téměř jisté, že dojde k kontaminaci cizími mikroorganismy. Tlustá blána na povrchu, považovaná za charakteristický znak, nijak nezaručuje přítomnost klíčového mikroorganismu Bakterium glukonicum, ale pouze přítomnost již známých octových bakterií, takže chybí zřejmý ukazatel integrity a účinnosti kultury.

I když z hlediska tvorby vitamínů nelze předem odmítnout roli bakterií Bakterium xylinum a Bakterium xylinoides, charakteristickým znakem kombuchy zůstává dosud neznámý Bakterium glukonicum, jehož přítomnost a aktivita jsou zatím považovány za hlavní příčinu terapeutického účinku. Klinické pokusy s čistou kulturou tohoto mikroorganismu musí potvrdit, zda právě on je zodpovědný za účinek kombuchy. Do té doby je nutné provádět všechny terapeutické pokusy pouze s kulturami chráněnými před kontaminací.

Protože terapeutický účinek je spojen s růstem kultury při zakysávání čaje, lze předpokládat, že účinnost závisí na stáří kultury – v určitém okamžiku obsahuje maximum terapeuticky účinné látky. Růst kombuchového společenstva a tím i další zakysávání probíhá po více či méně dlouhou dobu, která závisí na podmínkách růstu. Pravděpodobně je stupeň zakysání, který přímo ukazuje stav kultury, zároveň indikátorem množství terapeuticky účinné látky.

Je zřejmé, že za různých podmínek může být dosaženo stejného stupně kyselosti v různých časových intervalech. Proto, aby byla terapeutická účinnost kombuchy stanovena na nejširším základě, musí být použity pouze kultury, které byly fermentovány až do dosažení určité, vždy stejné kyselosti. Sledování nárůstu kyselosti představuje v současnosti jediný objektivní ukazatel stavu kultury.

Z tohoto důvodu není domácí výroba kombuchy nebo její pěstování v domácích podmínkách vhodné pro spolehlivé klinické testování tohoto skutečně účinného nového léčiva.

Naopak, klinické pokusy by měly být prováděny nejen s kulturami, které byly fermentovány až do dosažení určitého stupně kyselosti, jak bylo uvedeno výše, ale je rovněž doporučeno, aby byla obyvatelstvu již v současné fázi k dispozici připravená kultura, jejíž rovnoměrná účinnost je zaručena tím, že byla pěstována podle vědecko-biologických zásad a fermentována až do určitého, vždy stejného stupně kyselosti, tedy vývojového stavu.

Jak již bylo zmíněno, použití léčiva, jehož mechanismus účinku experimentální farmakologie dosud nedokázala objasnit, není v rozporu se zásadami vědecké medicíny. Naopak, historie ukazuje, že mnohá léčiva používaná v terapii byla experimentálně objasněna až relativně pozdě. Samozřejmě, objasnění mechanismu účinku je nezbytné pro racionální předepisování, ale nikdy chybějící znalost mechanismu nebyla důvodem k odmítnutí léčiva.

Prozatím tedy, stejně jako u mnoha dalších současně používaných léčiv, bude použití empirické a řízené hlavně klinickými zkušenostmi. Jelikož je kombucha zcela neškodná, není důvod varovat veřejnost před jejím užíváním, které je zatím spíše dietetické než terapeutické.

Naopak vědecká medicína má povinnost upozornit, že u mikrobiologických kultur nelze nikdy zcela vyloučit kontaminaci patogenními mikroorganismy. Je proto mnohem vhodnější používat sterilní přípravek vyrobený z těchto kultur za stále stejných podmínek než kultury pěstovat doma. Dále platí, že účinnost závisí na stupni vyvinutosti kultury, který lze dnes určit pouze stanovením kyselosti.

Pokud má kombucha, která se v některých kruzích těší velké oblibě a rozsáhlému užívání, nepřestat být populární jako módní záležitost, je nutné zajistit obyvatelstvu přípravek vyrobený podle výše uvedených principů. Farmaceutická firma „Norgine“ A.-G. v Praze vyrábí přípravek „Kombuchal“, připravený z kultur fermentovaných do určitého stupně kyselosti a upravený na konkrétní koncentraci, jehož rovnoměrná účinnost je očekávána. Právě s tímto přípravkem byly prováděny výše zmíněné klinické pokusy.

Skutečnost, že u mnoha osob byly pravidelným užíváním kombuchy nebo uvedeného přípravku odstraněny často obtěžující subjektivní potíže, sama o sobě stačí k tomu, aby bylo toto léčivo již v současné době zpřístupněno co nejširšímu okruhu populace, bez ohledu na to, zda vědecká medicína dokáže vysvětlit jeho účinnost či nikoli. Jedinou podmínkou, kterou vědecká medicína v takovém případě vyžaduje, je zajištění rovnoměrné účinnosti přípravku.

Stejně jako u všech nově zavedených léčiv, i u kombuchy, ačkoli je empiricky zkoušena při různých stavech, většinou chronických, nelze očekávat úspěch ve všech případech – zejména tam, kde nejsou splněny podmínky pro její účinnost. Dosavadní zkušenosti však ukazují, že kombucha je nejvhodnější pro lehčí arteriosklerotické projevy věku. Není možné ji považovat za léčivo v užším smyslu, schopné ovlivňovat specifické funkce organismu. Spíše se jedná o prostředek ovlivňující subjektivní potíže nebo lehčí zdravotní obtíže; přesto existují zkušenosti naznačující, že kombucha může ovlivnit i velmi obtěžující záchvaty anginy pectoris.

Praktickým lékařům lze proto doporučit, aby s tímto novým léčivem prováděli pokusy, zvláště že je zcela neškodné a má mírný projímavý účinek, což je u starších osob často žádoucí. Tento účinek se většinou projeví jen úpravou nebo zvýšením pravidelné stolice, aniž by došlo k skutečné průjmové reakci. Pro získání srovnatelných zkušeností je lékači doporučeno raději používat zmíněný klinicky testovaný přípravek než domácí pěstování kombuchy, které by mohlo, pokud dojde k infekci cizími mikroby, ohrozit zdraví pacientů, a navíc obsahuje kapalina z domácích kultur značně nerovnoměrné složení.