10+1 fazolí, bez kterých se neobejdu

Vláďa Sojka | 25. června 2026 | přečtete za 22 minut

Postupem času se ze mě tak nějak stává vegetarián, protože je mi protivné si kupovat maso v obchodech a když mi po zahrádce poskakují kosáci, rehkové, červenky a střízlík a já se nad těmi potomky dinosaurů zcela iracionálně dojímám, tak se mi pak moc nechce porcovat kuřata a slepice. Navíc už taky stárnu a trubky nespalují tak intenzivně jako v letech překotného růstu, kdy jsem byl samá ruka samá noha, takže čisté masné bílkoviny v množství větším než na dva párky mě spolehlivě uspí na celý zbytek dne. Něco sytivého ale do našich domácích jednoduchých jídel přihodit musím, tak jsem se prostě naučil pracovat s luštěninami. Ze svého nadšení už jsem se vám vypsal v postarším článku Luštěniny (konečně) každý den, které spolu s článkem Alkalická fermentace luštěnin přistupuje k těm pestrobarevným zrníčkům z pohledu fermentariána, Zuzka zase klíčila.

Spoustu receptů už znáte z naší Kuchařky na doma, pročež přínos konzumace luštěnin nám velmi ochotně podepsali odborníci z České mikrobiomové společnosti, což je multioborové sdružení vědců a lékařů, kteří se zabývají vlivem mikrobiomů na lidské zdraví.

Myslím ale, že jsem ještě neřekl všechno, protože s těmi bobulkami nesmrtelnosti vařím fakt každý den, tak vás zkusím zase po nějaké době inspirovat tím, co se doma osvědčilo. Je totiž zrovna konec června a Světový den mikrobiomu připadá každoročně na 27.6.

Rekapitulace

🛈︎ Luštěniny jsou logisticky výhodné, protože se prodávají a skladují suché. Nekupujete a netransportujete tedy vodu, ale koncentrované živiny. Krom sóji a podzemnice neobsahují moc olejů, které by žlukly. Vydrží strašně dlouho a kdybych byl prepper, tak jsou to první, co skoupím do zásob.

🛈︎ Obsahují dost pestré složení jak složitých sacharidů a bílkovin, tak i vlákniny na výživu naší mikrobioty. Sníst je znamená dostat krom olejů skoro všechno podstatné a v původní buněčné podobě.

🛈︎ Když budou v dostatečné pestrosti na talíři každý den, bude to ten typ stravování, který se dá považovat za vhodnější než ten klasický západní s příznaky bezezbytkové diety. Aby byly na talíři každý den, musíte mít možnost po nich okamžitě sáhnout a hned z nich něco připravit, jinak vás bude zdlouhavý proces odrazovat.

🛈︎ Drobnozrnné se máčet nemusí, velkozrnné ano. Čím větší a strukturálně soudržnější zrno, tím delší dobu potřebují.

🛈︎ Máčejte ve slané vodě, vařte ve slané vodě. Budou okamžitě chutnější, sůl vaření v žádném technologickém ohledu nekomplikuje. Sůl by zkomplikovala jen růst kulturních plísní (tempeh, kodži) nebo bakterií (natto). Na běžnou přímou konzumaci solte.

🛈︎ Velkozrnné si máčejte a předvařujte ve velkých várkách, protože čas na přípravu třeba 10 – 20 porcí utratíte jen jednou.

🛈︎ Uvařené velkozrnné luštěniny (fazole, cizrnu, sóju) nechte okapat, vychladnout, rozprostřete v sáčku do mrazáku v jedné či více tenkých vrstvách a nechte zamrznout — neslepí se vám do velké koule, ze které by pak nešly oddělovat. Mít tenhle matroš v mrazáku znamená mít tu možnost kdykoliv po něm sáhnout a IHNED připravit salát, zapéct do chleba, hodit do polévky jako vložku.

🛈︎ Velkozrnné luštěniny po uvaření ihned nasypte do zavařovacích sklenic, zalijte sladkokyselým nálevem a zasterilujte třeba v troubě nebo velkém hrnci na běžných 75 °C. Kdybyste je chtěli zavařovat jen ve slaném nálevu bez octa, je vhodné je zabezpečit proti růstu botulinové klostridie přímo varem ve skleničkách s osoleným nálevem vložených do papiňáku, protože spory těchto bakterií umí běžnou pasterizaci přežít a v nekyselém prostředí by se mohly probudit, pomnožit a vyrobit botulotoxin. Při varu pod tlakem v papiňáku se dosahuje vyšších teplot než 100 °C a spory klostridie se zničí.
Doma připravené sterilované konzervičky jsou za zlomkovou cenu než ty kupované, kde platíte veškerou tovární režii, obaly, dopravu a zisk výrobce a prodejce.

🛈︎ Základním pravidlem proti nadýmavosti těchto dobrot je sníst jich v jedné porci jen málo, zato však průběžně různé druhy každý den v různých jídlech. Prdlavost je způsobena nestravitelným cukrem rafinózou, která se zčásti vypláchne do slévané vody, ale část sníme, doputuje s další rozpustnou a nerozpustnou vlákninou do tlustého střeva a tam to všechno s velkým povděkem fermentuje naše mikrobiota na kouzelné mastné kyseliny s krátkým řetězcem (SCFA). Když se budete vystavovat konzumaci soustavně, mikrobiota se naučí se surovinami hospodařit a je pravděpodobné, že se nepříjemné flatulentní epizody stanou minulostí. Zkuste vypozorovat, jestli vám nezpůsobuje potíže souběžná či dodatečná konzumace pečiva nebo brambor. Mikrobiota má svou dynamiku a dojezdy a dá se s tím počítat. Každý ji máme jinou a v jiném stavu, takže jde hlavně o individuální přístup.

🛈︎ Není potřeba se zabývat antinutrienty, lektiny, kyselinou fytovou a jinými. Zaprvé se z velké části deaktivují namočením a uvařením a zadruhé nejsou luštěniny jedinou a hlavní potravinou, jako třeba v chudších částech světa. Proto pro nás nejsou blokátory živin jakkoliv nebezpečné — my ty důležité makro- i mikronutrienty prostě doplníme z ostatních pestrých zdrojů. Malnutricemi kvůli antinutrientům Evropa fakt netrpí.

Dostali jste chuť se do toho pustit? Žádné další zdržování, pokračujeme na druhy, od nejmenších po největší.

Červená a žlutá čočka

To jsou drobná zrníčka, která se samovolně rozsýpají na půlky a je s nimi nejmíň práce. Nemusí se máčet a když si vzpomenete, že chcete vařit, tak prostě vaříte. Pokud je potřebujete do jídla na skus, je záhodno u nich stát a hlídat vyloženě míru uvaření. Po nasypání do osolené horké vody jsou al dente zhruba za 15 minut a ke konci je potřeba hlídat fakt každou minutu, protože když si odskočíte, tak už se můžete v 19. minutě vrátit ke kaši.

Mám červenou čočku nejradši jako líný oběd: uvařenou ve slané vodě s bílou rýží, k tomu pár soust kimčchi a křupavý chilli olej. To pokryje veškeré nároky na jednoduchý a levný oběd, ve kterém je všechno.

Mou tajnou kuchyňskou zbraní je vývar z červené čočky: absolutně se nesmí stát, že po uvaření zrn vývar vylijete. Schválně ho ochutnejte, jen tak mírně osolený. Je to tak silný zdroj umami, že i kuchaři žasnou, jak se tím dá suplovat kuřecí vývar. Vždycky ho schovávám a používám místo kohoutkové vody bez chuti na stavbu jakékoliv příští polévky. Nedoporučuju to ale u těch větších druhů luštěnin, vývar z cizrny (aquafaba) po zkonzumování ve formě polívky fakt bolí.

Nezřídka vařím třeba i bezlepkářům a v takových případech si nemůžu dovolit zahušťovat polévky moukou. Tehdy záměrně červenou nebo žlutou čočku rozvařím, vymixuju tyčákem dohladka a zvrhnu do bramboračky nebo i boršče, aby ty polévky nebyly nahaté. Prohloubím tím umami chuť a získám zahuštění.

Z těchto jednoduchých luštěnin jsou také moc dobrá krátce zrající misa. Dělám je hodně mokrá a řídká, v podstatě do konzistence takového bahníčka. Do použitelné podoby vyzrají bez potíží za dva až tři měsíce. Jen pozor na plísně, je fakt nutné perfektně zamezit přístupu vzduchu, protože mokré čočkové láká houby k růstu docela dost.

Trocha plesnivých krup, červená čočka a sůl

Červenou čočku lze použít i na přípravu svítkových těstíček: namočte do vody po dobu 12 – 24 hodin, ať se zrna pěkně napijou a umixujte je bez vaření tyčákem dohladka. Samo o sobě tohle těstíčko nedrží pohromadě a pokud nemáte dokonalou, novou a nepřilnavou pánev, zažijete hard times. Proto vždycky pomůže jedno vajíčko a aspoň nějaký podíl hladké bílé pšeničné mouky, hustotu nalaďte jako na palačinkový těsto.

Náplň do takového svítku může přijít ledajaká. Doma se třeba oslavám těší pórek, tak z něj udělám takovou plňku s naklíčenými mungo fazolkami a míchaným vajíčkem.

Horská a černá čočka (beluga)

Ta už je strukturálně odolnější než měkká červená, hodí se dobře jako rychlá vložka do polévky nebo právě k rýži jako výše zmíněný líný oběd s kimčchi a chilli oleje. Jelikož barví do černa, tak ji vařím radši zvlášť a vývar moc neschovávám, aby nevypadaly polévky špinavě. Zas tak zajímavou chuť ten vývar nemá.

Z tohoto zrna je moc dobrá hustá indická polévka daal, ale ta je dobrotivá samozřejmě z každé čočky. Stačí připravit pořádnou porci misocibulového základu, pěkně ho opéct, aby začal zlátnout a karamelizovat, přidat vaši oblíbenou variantu masala koření, zázvor, kari nebo římský kmín, zvrhnout to do rozvařené čočky, zjemnit trošku smetanou a nechat pěkně provařit, aby byla polévka taková polohustá, polotekutá, napůl hladká, napůl s texturou rozpadlých čočiček. Výborný twist mi servíroval kamarád Maras — na hladinu husté polévky položil čerstvou nakrájenou chilli papričku v čerstvém sladkokyselém nálevu cukr+sůl+ocet. Ten kontrast hutné syté polévky a svěží papričky je prostě neodolatelný.

Miso jsem z černé čočky nezkoušel, vlastně ani nevím proč. Asi mi těch 5 – 8 běžných druhů v domácnosti a na veřejné ochutnávky stačí 😊

Zelená/hnědá čočka

Tu známe všichni moc dobře, přestože jsme k ní získali asi ne úplně pozitivní vztah z provozoven veřejného stravování. Když se s ní nezachází opatrně, tak je z ní výsledná kaše poměrně nevábná, ale v dětství jsem se doma naučil, že s trochou péče je bezva.

Je zajímavé, že ji fakt dostanete podle odrůdy v různých odstínech. V Makru, kde ji beru po pětikilovkách, se někdy sejdou v jednom regálu za stejnou cenu úplně jiné barvy. Když mám tu možnost, beru tu hezky zelenou, ale to fakt jen z estetických důvodů.

Je fajn ji už třeba hodinku namočit předem, ale pozor — nepřemočit. Umí nabrat příliš mnoho vody a pak se rozpadne. Když budete opět hlídat dobu varu a chytíte ji al dente, tak je super do teplých i studených salátů s nějakým prima domácím octem. Stačí trochu listové zeleniny, jablko, rajče, kousek celeru, upečené krutony ze staršího chleba a už jsou boule za ušima (a ne, nejsou to příušnice).

Aktuálně ze zelené čočky dělám svoje nejoblíbenější krátce zrající miso. Fakt mě baví ze všech nejvíc, je velmi příjemně sladké, takové vyrovnané, se spoustou umami. Čím hrubší mletí, tím jsem spokojenější. Když tohle zrno zkombinuju s kodži z hnědé rýže, kterou jsem i zasušil, dostávám hodně zajímavou, silnou, živočišně uherákovou aromatiku, pod kterou leží ale velmi delikátní chuť.

Půlený hrách žlutý a zelený

Hrách byl pro nás vždycky už ve středověku tradiční plodinou a máme k němu hodně blízko. Ten celý je potřeba namočit aspoň krátce na hoďku dvě, půlený se ani máčet nemusí. Vaření zabere taky tak dvacet minut, takže omluvenka pro pracnost se nekoná.

Z celého zeleného hrachu občas připravuju polévku: cibulový základ s misem, uvařený hrách, dvě třetiny rozmixuju na krém a třetinu vsypu do krému jako vložku, přikrojím balíček uzeného tofu.

Žlutý půlený hrách se výborně hodí na krátce zrající miso, to se v Evropě uchytilo podle kodaňské restaurace Noma (pánové Zilber & Redzepi v The Noma Guide to Fermentation). Má takovou tu typický mírný chlorofylový šmak.

Z půleného hrachu se dá připravit i docela dobrý tempeh, ale už se mi taky víckrát stalo, že nevzešel a neodhalil jsem jednoznačnou příčinu. Tempehová plíseň je dost háklivá na příliš velký obsah vody a hrách si umí nepozorovaně pěkně cucnout, tak je to možná tím. Když se to ale nepovede, vždycky lze vybrat zatáčku a spíchnout Miso z tempehu.

Bílá fazole malá

To je taková ta nejlevnější drobná fazole, ze který si nedovedu představit, že by mohlo být dobré jídlo. Po uvaření totiž smrdí rybinou a má takovou lepkavou konzistenci. Proto s ní nijak zvlášť nevařím.

Co se týče vaření, i tohle zrno už snese krátké hodinové namočení a pak var při běžném atmosférickém tlaku. Proč ale? Protože je z ní zase hrozně dobré krátce zrající miso. V něm se totiž ta rybina úplně ztratí a z nějakého důvodu zůstane vůně bílého pečiva máčeného v mléce. U misa lepkavá konzistence nevadí, je pak takové soudržnější a není problém ho mít namleté najemno. Díky neznatelné a nevtíravé aromatice se toto miso hodí do takových jídel, kde nepotřebujete kyselinu a živočišné fermentované smrádky, třeba do světlých krémových polévek.

Bílá fazole velká

Tady už se dostáváme k velkým zrnům, která je potřeba máčet fakt poctivě, aspoň půl dne. Jde o univerzálního pracanta, který se nijak zvlášť neprosazuje chutí či vůní, ale slouží svému účelu — sytí.

Bílou fazoli vařím ve velkém množství buď do zásoby do mrazáku, anebo ji zavařuju do sklenic do sladkokyselého nálevu, abychom ji pak po otevření z ledničky užírali jen tak, když máme na něco chuť. Takto zavařená sladkokyselá se přímo nabízí do studených míchaných salátů. Lák a postup je stejný jako třeba na klasické skladkokyselé okurky. Takto doma připravené stojí jen zlomek toho, co v obchodu.

Miso z ní nedělám, protože na něj používám jednodušší a levnější předchozí drobnou variantu.

Červená fazole / adzuki

Ta je ze všech fazolí u nás nejoblíbenější, protože má pěknou barvu, pevnou slupku a dobře drží při správném uvaření konzistenci. Máčet chce minimálně 6 hodin (nezapomínejte na sůl), vařím ji tak maximálně 30 minut v papiňáku a pak v tenké vrstvě zamrazím na používání do všeho.

Z mrazáku jde nejčastěji do polévek jako vložka na skus místo masa, hodně často ji zapékám i do chleba na zvýšení sytivosti.

Nahrubo rozmačkaná je tahle fazole skvělá do rajčatové omáčky a když tuhle omáčku odvařením zredukujete nahusto, vytvoří bezva plňku do burrita s rýží.

Když ale tuhle fazoli rozvaříte, vůbec nic se neděje, protože z ní je super pomazánka paštikového typu. Stačí na větším množství cibule opéct lžíci misa (používám spíš tmavší, zemitější varianty), přidat třeba nové koření a římský kmín, semlít takový základ s fazolemi na masomlýnku na nejjemnější šajbě, omastit olivovým olejem a nakonec navonět směsí oregana, saturejky a třeba bazalky. Nezapomeňte na dobré osolení. Ono to díky barvám surovin dostane takovou přívětivou masovou paštikovou barvu a i to hezky díky konzistenci adzuki drží pohromadě mazavé. Tohle umleté dílo pak nadělím do skleniček, zavřu na víčko a dodatečně zapasteruju hodinku v páře nebo v troubě, abych prodloužil trvanlivost a pomazánka nezakysala. Je dobré pamatovat na to, že dodatečným ohřátím/pasterací pomazánka houstne, tak je lepší ji vkládat do skleniček trošku řidší a ony to ty škroby pěkně pohltí a po vychlazení zatuhnou na akurátní konzistenci.

Cizrna

Ta už se v našich kuchyních zabydlela za posledních 30 let fakt dobře, je hodně oblíbená díky své silné chuti, takže ji nemusíme nijak zvlášť víc představovat.

Máčet chce už solidně, 6 hodin si vezme, ale i půldnem nic nezkazíme. Hrozně pěkný je, když v jeden okamžik začnou zrna vlivem zvětšování objemu ve studeném hrnci tiše lupat a praskat — to mám hrozně rád.

Cizrna je už tak solidní matroš, že už ho vůbec nezkouším vařit při atmosférickém tlaku a rovnou ji sypu do papiňáku. Za 40 minut od momentu natlakování je jako máslo. Je už takovým hezkým koloritem tu vůni při vaření doma okomentovat poznámkou „zase vaříme opičí zadky“, což je sice pravda, ale jen během prvního vaření. Pak už v jídlech cizrna jen krásně voní a jen co otevřu po těch 40 minutách hrnec, začnu si tu super chuť ládovat ještě zatepla do obličeje. Ještě že jsem to předem osolil a je to lahodné takto instantně!

Hummus je to první, co nás napadne: pořádně uvařenou cizrnu stačí ještě zatepla vymixovat ve smoothie mixéru, přikapáváním naemulgovat s olivovoým olejem, dobře osolit, mírně okyselit šťávou z citrónu, přidat římský kmín, vyhodit česněk oknem na hnůj a už se to může pěkně podávat s pita chlebem a čerstvou zeleninou.

Ty kulaté kuličky se skvěle opět hodí na mražení a sterilování pro ty případy, kdy je potřeba rychle sestrojit nějaké syté jídlo: támhle lžíce miso pasty, tuhle vajíčko natvrdo, z mrazáku cizrnu, sousto kysaného zelí a už je instantní polévka v misce než si vaše děti umyjou ruce.

No a dlouze zrající miso — to je samozřejmě kapitola sama pro sebe. Cizrna už obsahuje poměrně složité molekuly sacharidů a bílkovin a jejich rozšmodrchání si vezme nějaký ten čas. Bylo to to první, které jsem v životě nakládal a vyšlo hned napoprvé skvěle. Od té doby ho průběžně nakládám v dalších a dalších šaržích a čekám, až se za 18 měsíců stane z té béžové kaše hnědočervená, slaná, zemitá, drsňácká, chlapská věc.

Sója

Jak Češi milují cizrnu, tak se mi zdá, že nenávidí sóju. Do společnosti se zažral mýtus, že obsažené fytoestrogeny ovlivňují negativně hormonální rovnováhu, plodnost a feminizují muže, což je kravina. Nebudu to rozepisovat sem, ale když už se dnes zeptáte AI, tak vám dá normální příčetnou odpověď, že takhle to nefunguje, molekuly mají tisícinovou až desetitisícinovou ochotu se vázat na lidské receptory a modulují systémy úplně jinak, než jak vás strašili dezinformátoři. Mají dokonce i mnoho pozitiv, od vlivu na kardiovaskulární systém, prevenci osteoporózy, přes snížené riziko některých druhů rakoviny až po úpravu menopauzálních symptomů. Asijské národy ji konzumují v mnoha formách denně a pokud mají problémy s porodností, tak to není kvůli neplodnosti, ale z různých socioekonomických důvodů.

Ve skutečnosti je sója ze všech plodin nejkomplexnějším zdrojem aminokyselin (všech 9 esenciálních), a i když nepokryje všechny potřeby a je nutné ji při časté konzumaci kombinovat i s jinými základními surovinami, jde o nejefektivnější zdroj bílkovin v přepočtu na výměru půdy.

Zpět k vaření: namáčet se kvůli komplexnosti musí poměrně dlouho, k úplnému obnovení buněčných tenzí dojde až tak za půl dne. Když ji chci mít měkkou k jídlu, sahám po papiňáku a měřím 40 minut od momentu natlakování. Když ji chci mít na skus a chci perfektní kontrolu nad konzistencí kvůli tempehu, vařím 30 – 40 minut v běžném hrnci v dostatku vody.

Tempeh je ze sóji asi nejspolehlivější, plíseň na správně uvařené sóje roste velmi ochotně. Ze sóji se také připravuje bakteriálním růstem natto, ale to je pro netrénované našince trochu nepřístupné a specifické kvůli slizu a divné vůni. Já s dovolením zůstávám u tempehu a kupovaného tofu.

Sójový tempeh na chlebíčku s majonézou a kysaným zelím

Tofu jsem se naučil zapracovávat do víc jídel a stalo se mi vlastně takovou náhražkou bílého masa. Mám pro vás tipy:

🛈︎ Bílé tofu nekrájím nožem, ale vždycky lámu na kostičky rukama. Z jednoho 200 g balíčku udělám třeba 10 kostiček. Kostičky naložím do zhruba 3 – 4% slaného roztoku a uchovávám v lednici. Kdykoliv pak potřebuju, sáhnu do láku, vylovím pár kostiček, osuším ubrouskem, obalím ve škrobu a krátce opeču na oleji. Díky hrubým lámaným okrajům získávám větší povrch víc křupavosti a povrchu pro zachycení omáček a navíc je to uvnitř ochucené! Takto lehce osmahlé kostičky zase vkládám do zeleninových salátů nebo třeba rajčatových omáček jako zdroj sytivých bílkovin. Z aseptické a nezajímavé hmoty se stává normálně dobré jídlo!

🛈︎ Uzené tofu mám taky v lednici vždycky po ruce, poslouží mi v těch polévkách, do kterých bych ještě před třiceti lety házel automaticky buřta — do čočkové, do bramboračky, do boršče.

🛈︎ Z bílého tofu jde snadno udělat rozklížené smraditofu, a to je jen pro opravdické drsňáky a milovníky animozit.

🛈︎ Kdo chce vědět, jak se tofu vyrábí v ČR, podívá se na Jídlo s.r.o.; kdo nechce vědět, jak se tofu vaří v Indonézii na otevřených topeništích krmených z plastových skládek, ten se nepodívá na sběratele otřesných byznysů Andrewa Frasera (všimněte si, že kdykoliv něco ochutná, tak je to ustřižené a není natočené, že by to spolkl; nejspíš ty dobroty s dioxinama plive).

Zajímavá japonská dobrota na závěr: ze suché sóji se dá připravit velmi dobrá pražená mouka kinako (黄粉): stačí vzít hrst suchých zrn, bez jakéhokoliv máčení a vaření je prostě nasucho opražit horkovzduchem. Je důležité, abyste pražili rovnoměrně, čili aby nebyly na pánvičce spálené plošky a syrové středy. Pěkně konvekcí, v troubě nebo v horkovzdušné fritéze a s častým promícháváním. Stačí do béžové barvy, nemusí to být úplně hnědé. Po vychladnutí zrna rozsekejte v rotačním sekáčku na mouku, jde to dost snadno. Takový oříškový prášek se sype na kaše, pudinky a japonské sladkosti. Jen je potřeba to spotřebovat dost rychle (jednotky dnů), protože v sóji je hodně oleje a ten po rozemletí buněk rychle oxiduje.

Bob obecný/koňský (fava)

Teprve nedávno jsme poprvé doma zkusili tuhle obří věc a hned šla na žebříčku oblíbenosti na první šprušle. V suchém stavu jsou boby světle krémové a mírně nazelenalé, po uvaření zhnědnou. Mají velmi silnou kožnatou slupku, ze kterých kouká černým očíčkem nějakej šprtajzlík zevnitř. Máčení se nesmí podcenit — nakládám je do osolené studené vody klidně i na 24 – 48 hodin, aby se zcela napily. Vaření je pak stejné, jako u ostatních velkozrnných druhů — papiňák 30 – 40 minut.

Supr jsou předvařené samozřejmě jako naprosto nepřehlédnutelná vložka do polévek, ale ještě jsem je zkusil hned napoprvé v bešamelu a od té doby nikdy jinak. Bešamel nachystáte snadno: z másla a hladké mouky připravte světlou řidší jíšku, na jednu porci stačí kávová lžička mouky. Tu pak zalijte studeným plnotučným mlékem a okamžitě dobře vymíchejte metlou. Dobře osolte, výborně se hodí i shio koji nebo nějaké nenápadné světlé miso (třeba z drobnozrnné bílé fazole). Kdybyste to chtěli mít jó extra dobrý, tak v mléce předem uvařte cibuli. Na ovonění se do bešamelu k fazolím výborně hodí muškát, sušená bazalka a oregano. Předvařené boby pak už jenom dejte do omáčky ohřát a spojit.

Podzemnice olejná čili buráky

Nojo, už je to tak, búrské oříšky jsou ve skutečnosti taky fazole, které ale tvoří rostlina v těch skořápkách v zemi na semenících, které se zavrtávají z nějakého podivného důvodu do země. Tenhle zábavný fakt ale nezkoušejte vytáhnout u piva, není už několik desetiletí zábavný a všichni už ho asi znají.

Jo, buráky jsou fajn solené pražené, ale člověk se jich snadno přejí a je z těch olejů pak trochu těžko žlučníku. Tahle surovina se dá ale výborně užívat po drobných dávkách v jakémkoliv množství také v krémovém skupenství, a to sice ve formě arašídového másla. Buď ho dostanete čisté, kdy ho jen výrobce upraží a namele na koloidním mlýnu na pastu, anebo k němu ještě přidá palmový tuk. Ten se nepřidává kvůli tomu, že by vás chtěl výrobce ošidit na ceně, zabít orangutana a vám podlomit zdraví, ale kvůli tomu, že pevné částečky po zatuhnutí palmáče při pokojové teplotě nesedimentují ke dnu a máslo zůstává ve stále stejné rozptýlené konzistenci. Kdo někdy rozmíchával ty neupravené krémy po půl roce stání, ten ví, jaký betónek se u dna umí utvořit. Když se mi něco takového se zásobami nepalmáčovaného arašídového krému stane, zvrhnu několik sklenic do kuchyňského robota a rozmíchám to prostě do původní podoby (K) metlou.

Kulturně nemáme k arašídovému máslu tak blízko, jako třeba severoameričani, kteří zahodili původní evropský chleba a vyměnili ho za sladkou průmyslovou tousťákovou buchtu, kterou si tímto krémem mažou, a aby se propracovali dřív k obezitě a kardiovaskulárním problémům, naloží k tomu pořádnou porci džemu.

Přesto se dá užít tahle pasta i k bohulibým účelům, a to na vyhlazení snídaňové ovesné kaše místo kravského tuku. Vegan varianta, vícenásobná porce vlákniny, chuť praženého oříšku, to všechno dělá z této kombinace über našlapanou a levnou snídani. Celozrnné palačinky se sezónním ovocem taky nejsou vůbec k zahození!

Tekutý arašídový krém se má rád podobně jako sezamová tahina s misem a výborně emulguje, takže když smícháte pastu, miso a naředíte horkou vodou, máte v minutce super omáčku na těstoviny.

Přeju vašim mikrobům pozitivní stabilitu, pestré funkce a vám dobrou chuť. Nejste-li na tenhle typ stravy zvyklí, vězte, že jde jen o ten zvyk. Když postupně v průběhu let vyřadíte průmyslové výrobky, zbude spousta místa na základní, obyčejné a i tak moc dobré jídlo.

Probiotický elixír zdraví 2(025)

20. 8. 2025

Pokračování podvratné diskuse o tom, zda jsou fermentované nápoje vůbec probiotické: aktuální vědecké poznání, růst…